Komedie o smrti Stalina součástí informační války proti Rusku?

Ruský odklad promítání britsko-francouzské satirické komedie "Ztratili jsme Stalina" vyvolal v této zemi vášnivou debatu o historické roli tohoto sovětského vůdce. Film je také údajně součástí antiruské informační války. Skutečně?

Během podzimu roku 2017 měla premiéru britsko-francouzská satirická komedia "Ztratili jsme Stalina", která popisuje mocenský boj mezi předními muži Sovětského svazu o místo nástupce Josifa Stalina po jeho náhlé smrti. Nejedná se o nijak historicky přesný snímek a svoji historickou hodnotou by se film dal přirovnat například k "Hanebným panchartům" od Quentina Tarantina. Hlavním cílem této komedie tedy nebylo přesně zdokumentovat tyto události, ale vzít si na paškál tehdejší sovětskou politickou elitu včetně například maršála Žukova a Nikity Chruščeva. Do České republiky má snímek sice dorazit až v dubnu tohoto roku, v Rusku již ovšem budí velmi burné reakce a rozsáhlou debatu ve společnosti. Dle mnohých vládních představitelů je totiž film nejen urážkou ruských diváků, ale také součástí antiruské informační a ideologické války, která má údajně za cíl rozložit Rusko zevnitř. Je tomu skutečně tak? Nebo se ruská vládnoucí elita rozhodla posunout úroveň svých argumentů ad absurdum?

Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se v Rusku obměnila řada většinových společenských postojů a nálad. Od prvotního nadšení z liberální demokracie a "západního" způsobu života, přes chudobu a neexistující právní stát, způsobený řadou nepovedených reforem a všudypřítomnou korupcí, až po obrovskou podporu současného ruského prezidenta, kterého řada Rusů dnes považuje za toho, kdo zbavil Rusko nejzávažnějších problémů z devadesátých let a vrátil tuto zemi mezi nejdůležitější hráče mezinárodní politiky. Ať už jsou tyto domněnky o údajných zásluhách Vladimira Putina mylné či nikoliv, z řady průzkumů (např. Gallup) je jasné, že s rapidním nárůstem popularity Vladimira Putina mezi roky 2013 a 2014 klesají sympatie vůči západním demokraciím, zejména pak vůči Spojeným státům.

Původům těchto nálad a popularity Putina se budu nicméně věnovat v jiném článku. Zde je důležité to, že tyto společenské nálady jdou také ruku v ruce s rostoucí nostalgií ruské společnosti po Sovětském svazu, zejména po mezinárodním postavení Ruska jako světové velmoci. S tím také souvisí rostoucí obliba Stalina, jellikož, dle mnohých ruských stalinistů, to byl právě on, kdo z Ruska (respektive ze Sovětského svazu) kdysi udělal světovou velmoc.

Josifu Stalinovi se často přisuzují zásluhy za prudký ekonomický růst a celkový rozvoj Sovětského svazu. Ruští stalinisté také tvrdí, že oběti stalinského teroru, jejichž počet se odhaduje na 22 milionů lidí, byly nezbytné k dosažení mnoha pozitivních ekonomických a politických cílů. Ze všeho nejvíce je ovšem tento sovětský vůdce oslavován za vítězství ve druhé světové válce, přičemž významná vojenská role dalších zemí, válčících na straně Spojenců, bývá často záměrně bagatelizována. Toto je také důvodem, proč se jeho portrét často objevuje na všemožných oslavách vítězství druhé světové války, která hraje v ruské společnosti dodnes velmi důležitou roli.

S blížícím se datem promítání snímku "Ztratili jsme Stalina", který se tomuto sovětskému vůdci a jeho nejbližším spolupracovníkům posmívá, se v Rusku rozmohla debata, zda je něco takového vůbec přípustné. O důležitosti tohoto tématu mimo jiné svědčí i emotivní debata mezi dvěma komentátory, Nikolajem Svanidze a Maximem Ševčenko, na rádiu Komsomolskaja Pravda, během které vyústila jejich hádka o Stalinovi v přímém přenosu v pěstní souboj. Ministerstvo kultury Ruské federace se premiéru tohoto filmu rozhodlo prozatím odložit a důvody tohoto rozhodnutí se uváděly všelijaké. Jelikož se tématu samozřejmě chopila i ruská federální televize, nebylo těžké zachytit hlavní myšlenky, kterými hosté politických pořadů hýřili ve snaze přesvědčit ruskou společnost o tom, že promítat tento film by nebylo správné. 

Pro tento článek jsem zvolil analýzu jednoho dílu politického pořadu "Večer s Vladimirem Solovjevym" na kanále Rossiya 1, který je volně dohledatelný na internetu. Vladimir Solovjev je, jako drtivá většina moderátorů pravidelných politických pořadů na ruských federálních kanálech, známý svoji veřejnou podporou prezidenta Putina. Do svých pořadů si pak nejčastěji zve hosty, kteří také opěvují politiku prezidenta a vlády. Obvykle hojnému počtu takových hostů čelí jeden nebo dva další, kteří s vládním názorem nesouhlasí. Prezentují ovšem své pohledy natolik nejapným způsobem, až se zdá, že svůj nesouhlas skutečně pouze předstírají. Obvykle se na ně prokremelská většina společně s moderátorem sesype, aby vznikl dojem, že zastávají marginální menšinový názor, který je neslučitelný s hodnotami ruské společnosti. Tento díl tomu nebyl výjimkou.

Prvním důležitým faktorem, kterým se diskutující zabývali, bylo datum premiéry tohoto filmu. Řešilo se, proč měl mít film v Rusku premiéru zrovna 25. ledna. Toto datum je totiž zaprvé pouze několik dnů od 75. výročí bitvy u Stalingradu, které se slaví 2. února, a zadruhé, necelé dva měsíce od ruských prezidentských voleb. Jelena Drapeko, ze strany "Spravedlivé Rusko (Spravedlivaja Rossija)", první místopředseda poslaneckého výboru pro kulturu, prohlásila, že je tento snímek součástí ideologické války, kterou vedou západní země proti Rusku. Tato argumentace se jeví být zcela absurdní. Má to být totiž údajně západní provokace, která má za cíl urazit ruský lid natolik, že vyjdou do ulic protestovat proti Putinově režimu za to, že tento snímek nezakázal. Vladimir Putin by potom kvůli tomu, dle této teze, nevyhrál v březnu prezidentské volby. Film totiž, podle této poslankyně, neuráží pouze Stalina, ale prezentuje celý ruský národ a ruské veterány jako totální hlupáky a dehonestuje padlé sovětské vojáky během druhé světové války. Také dodala, že právě tímto se západní země snaží vrážet klíny do ruské společnosti, aby v Rusku docházelo ke společenskému pnutí. Nejznepokojivějším na tom ovšem bylo její volání po potřebě života v Rusku podle válečných zákonů, jelikož žijí v době informační války, která se proti Rusku údajně vede. Toto absurdní obvinění západních zemí je tedy prvním vysvětlením odložení premiéry tohoto filmu na neurčito.

O další vysvětlení se pokusil ruský ministr kultury Vladimir Medinskij, jelikož byl spolkem mladší generace ruských filmařů "Kinosojuz" obviněn z cenzury. Rozhodl se popřít tato obvinění a prohlásil, že se nejedná o žádnou cenzuru, ale o možné porušení ruských zákonů, kterých se má tento snímek dopouštět. Konkrétně se mělo jednat o možné porušení velmi kontroverzního zákona o extremismu. Problém je v tom, že jelikož je tento zákon záměrně natolik široký a vágní, dá se v Rusku využít k zákazu téměř čehokoliv. Na základě tohoto zákona mají například někteří opoziční ruští politici úplný zákaz objevovat se na státních televizních kanálech. Zde je také důležité podotknout, že v Rusku jsou všechny televizní kanály vlastněny buď přímo státem, nebo nějakou státní firmou (např. Gazprom Media). To znamená, že zákaz na státních kanálech zkrátka znamená zákaz objevovat se v televizi. Pavděpodobně nejprominentnější ruský opoziční politik, Alexej Navalnyj, se tak stal obdobou lorda Voldemorta, jehož jméno by se v televizi nemělo vůbec vyslovovat.

Dalším odůvodněním byla údajná amoralita a nízká kvalita samotného snímku. Zastánci této teze naopak prohlašovali, že cenzura by v Rusku existovat měla, a že na ní vlastně není vůbec nic špatného. Moderátor pořadu neváhal přirovnat problematiku tohoto satirického filmu k problematice Hitlerova "Mein Kampf" a řekl, že když už někdo chce v Rusku promítat "Ztratili jsme Stalina", může rovnou také povolit nějaký film, který bude oslavovat Hitlera. Logika této úvahy mi zůstává neobjasněna. Diskutující dávali též důraz i na kulturní rozdíly. V ruské společnosti je totiž podle nich nepřijatelné posmívat se smrti. Humor této komedie je údajně nechutný a film je celkově velmi nízké kvality a toto všechno je tedy důvodem k zákazu tohoto filmu. To je samozřejmě další absolutní nesmysl, jelikož každoročně vzniká nespočet ruských filmů, jejichž kulturní přínos je nulový a humor se pohybuje v úrovni od pasu dolů. Tyto snímky jsou také mimochodem často financovány Ministerstvem kultury. 

Posledním argumentem byla stará dobrá klasika - takzvaný "whataboutism". Jedná se o velmi často používanou logickou chybu, při které se někdo pokouší zdiskreditovat názor svého oponenta tím, že ho obviní z pokrytectví, aniž by jakýmkoliv způsobem vyvrátil jeho argument. Tento způsob chybné argumentace je velmi úzce spojován se sovětskou a dnes i ruskou propagandou. Například, když američtí politici obviní Rusko z porušování liských práv, tak Rusko, místo toho, aby se tímto problémem zabývalo, na oplátku obviní Spojené státy z policejní brutality. Když se tedy Rusko za něco kritizuje, ruští politici odpovídají otázkou "A co takhle..." a vkládají nějaký problém, se kterým se potýkají západní demokracie. V tomto pořadu tomu nebylo jinak. Známý režisér a ředitel "Mosfilmu" Karen Šachnazarov uvedl jako příklad to, že v Británii nebyl údajně ruský film v kinech promítán přes 30 let, a že je zatím určitě politika. To je opět další nesmysl, jelikož se v Británii ruské filmy promítají. Navíc se tam každoročně pořádá "Týden ruského filmu (Russian Film Week)", který je velmi populární. Dále se tento režisér snažil dokázat, že na západě mají také cenzuru, protože Kevin Spacey dostal v Hollywoodu padáka. Sexuální obtěžování a satirická komedie je totiž údajně na stejné úrovni. Jedná se tedy o další příklad pochybné argumentace v ruských politických pořadech. 

Role Josifa Stalina tedy stále budí v ruské společnosti emoce a tento sovětský vůdce má v Rusku bezpochyby stále mnoho obdivovatelů. Z tohoto článku je evidentní, že Putinův režim toho umí skvěle využívat ve svůj prospěch. Odložení promítání snímku "Ztratili jsme Stalina" je součástí dlouhé politické kampaně Vladimira Putina, v níž jeho režim představuje ruskému publiku uměle vytvořeného zahraničního nepřítele, který se má snažit Rusko za každou cenu zničit. Tento snímek byl pro prezidentovu administraci další možností, jak před volbami opět absurdně obvinit západní země a vykreslit Putina jako osamoceného válečníka, bojujícího s nepřáteli, kteří údajně sužují Rusko ze všech stran. Skutečnost současného Ruska stále více připomíná absurdní drama, ve kterém si schizofrenní hlavní hrdinové ve všem protiřečí a blábolí nesmysly. Nebude to proto žádným překvapením, pokud se snímek v ruských kinech přece jen nakonec objeví. Ale až po prezidentských volbách. Až poté, co si na něm Vladimir Putin uměle nažene politické body.