Postfaktické Česko: proč nám přestalo záležet na pravdě?

Relativizace pravdy se skrz dezinformace a zpochybňování důvěryhodnosti veřejnoprávních médií stala součástí efektivní strategie mnohých politiků. Vstupujeme na tenký led postfaktické doby, který se s námi může kdykoliv prolomit.

V poslední době se zintenzivnila kritika veřejnoprávních médií, přicházející nejen z úst řadových, ale i vrcholných politiků. České televizi se často vyčítá její údajná neobjektivita a nadržování určitým politickým stranám. Na konci minulého roku dokonce vyšla analýza Centra pro mediální studia Univerzity Karlovy, která pod vedením Jana Křečka měla prokázat, že Česká televize a rozhlas před krajskými volbami v roce 2016 nedodržely objektivitu a poskytovaly neadekvátně více prostoru TOP 09, než by odpovídalo společenskému a politickému postavení této strany. Tato studie byla z mnoha stran kritizována zejména za svůj vágní a nepřesný metodologický přístup, který například nezahrnoval krajské vysílání, který je pro krajské volby velmi důležitý. Tyto evidentní nedostatky pak vedou k logickému závěru, že je tato studie v podstatě irelevantní, jelikož poskytuje zkreslené a nesměrodatné výsledky. Z rozhovoru Jana Křečka pro DVTV je pak také zřejmé, že si tuto studii v mnoha ohledech nedovede obhájit.

Podobná obvinění veřejnoprávních médií v neobjektivitě jde potom ruku v ruce s tím, že se stále více lidí pokouší vyhledávat alternativní zdroje informací. Tím se ovšem automaticky chytají do dezinformační pasti. Tyto alternativy jsou totiž z drtivé většiny cílené dezinformační weby, které mají obvykle za úkol vytvořit v České republice prostředí, kde na objektivní pravdě nezáleží, což vede k nevyhnutelnému podlomení potřeby ověřování faktů. S nárůstem tohoto nebezpečného trendu vstupujeme do postfaktické doby, ve které na skutečných ověřitelných informacích přestává záležet a všechno se tak stává relativním.

Z výzkumu agentury STEM vyplývá, že procento Čechů, kteří důvěřují veřejnoprávním médiím, je ve srovnání se Slováky a Maďary skutečně podstatně nižší. Čtvrtina obyvatel této země zároveň více věří informacím z alternativních webů. Tento faktor může také přímo souviset s různými skutečnostmi uvnitř českého politického a společenského dění jako je například relativní úspěch Tomia Okamury v posledních volbách, vzrůstající sledovanost TV Barrandov, popularita Miloše Zemana, a neutuchající podpora Andreje Babiše navzdory jeho problematickým kauzám, týkajících se Čapího hnízda a jeho údajného působení v roli agenta StB za minulého režimu. Nejprve je tedy potřeba rozjasnit souvislost mezi vysokou nedůvěrou ve veřejnoprávní média a těmito skutečnostmi. 

Tomio Okamura a jeho strana Svoboda a přímá demokracie (SPD) jsou v České republice hlavními průkopníky v oblastí šíření dezinformací a nedůvěry ve veřejnoprávní média. Sám pan Okamura je známý tím, že ze sebe neustále dělá politického mučedníka, kterého se "lživá a zkorumpovaná média" údajně snaží likvidovat. Je třeba nicméně podotknout, že se tak vyjadřuje o všech médiích, která ho nějakým způsobem kritizují. Z toho tedy vyplývá, že se pan Okamura buď domnívá, že je bezchybný a neexistuje nic, za co by ho někdo mohl kritizovat, nebo zkrátka jen nemá rád, když někdo nesouhlasí s tím, co hlásá. Přitom si ale neustále stěžuje na tradiční média za to, že se ho snaží ostrakizovat a tím automaticky argumentuje pro svobodu slova. Je to takový zajímavý Okamurův protimluv. Jeden z mnoha.

V tomto vnitřním konfliktu se Tomio Okamura nachází již nějakou dobu. Když například tvrdí, že jeho strana je nespravedlivě označovaná za extrémistickou i přes to, že jejich program žádné extrémistické prvky neobsahuje. Zároveň se ovšem ohání zákazem islámu na území České republiky. V Ústavě České republiky je zakořeněná nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu mnoha faktorů, mezi kterými je právě víra a náboženství. Jedná se tedy o prosazování protiústavního jednání, což je také jednou z definicí extrémismu. Šíření strachu a paniky z muslimských migrantů, během kterého hýří dezinformacemi jako například, že "v Paříži každou noc hoří 1500 aut", nebo že "Europol řekl, že v poslední migrační vlně je 5000 bojovníků Islámského státu", je jednou ze základních strategií tohoto politika. Podobnými bláboly o hrozbě islamizace Evropy dokázal Okamura obelhat statisíce voličů, kteří mu v posledních parlamentních volbách odevzdali svůj hlas.

Ať už se jedná o dezinformace za cílem nahánění si politických bodů nebo o obyčejnou neznalost a nekompetenci, šíření nepravd je členům SPD bezpochyby vlastní. Když pomineme poslance Daniela Kotena a jeho internetovou válku proti mikrovlnkám a chemtrails, dalším na řadě by mohl být třeba místopředseda SPD Radim Fiala. Ten v Interview 24 prohlásil, že země jako Polsko a Maďarsko "mají nakročeno ven z Evropské unie." Jedná se samozřejmě opět o jeden z řady nesmyslů, které během tohoto rozhovoru padly. Čirá neznalost a nekomptence byla zase odhalena u poslance za SPD Jiřího Kobzy, který kritizuje to, že je Česká republika údajně nucena podřizovat se zvůli Evropské unie. Ve svém rozhovoru pro Český rozhlas ukázal, že se nevyzná v základních institucích ani pravomocích unie. Naskýtá se otázka, zda je v pořádku, že hlavní zastánci našeho vystoupení z Evropské unie neví, jak tato unie funguje. 

Dalším zajímavým poslancem za SPD, který se proslavil zejména svým zabrušováním a věčnou vnitřní nepřítmností, je Miloslav Rozner. Ten o nacistickém táboru pro Romy v Letech, kde zahynuly stovky nevinných lidí, prohlásil, že se jednalo o "neexistující pseudokoncentrák". Okamura pronesl velmi podobné skandální výroky o tom, že tábor ani nebyl pořádně oplocen, a že se tam vězni vlastně neměli vůbec špatně. Když s tím narazili i u svých politických kolegů a Okamurovi hrozilo odvolání z postu místopředsedy sněmovny, začal šéf SPD zpětně lhát, že to tak vlastně vůbec nemyslel.

Ti, co jakýmkoliv způsobem kritizují SPD, musí tedy, podle členů této strany, být automaticky neobjektivní. Proto si také Tomio Okamura tolik pochvaluje politické pořady Jaromíra Soukupa na TV Barrandov, kde mu moderátor neoponuje a jeho faktické chyby nechává bez komentáře. Tato televize je také v ohledu zpochybňování důvěryhodnosti veřejnoprávních médií kategorií sama pro sebe. Její moderující ředitel Jaromír Soukup se do České televize často pokouší ve svých četných pořadech strefovat a obviňovat ji z neobjektivity. To také dělá velmi demagogickým způsobem, kdy překrucuje fakta a tím vytváří dezinformace. Česká televize na jeho poslední díl "Kauz Jaromíra Soukupa" odpověděla dlouhým vláknem na Twitteru, ve kterém všechny jeho dezinformace postupně uváděla na pravou míru.

Jaromír Soukup také zároveň volá po něčem, co sám nazývá větší pluralitou médií. To v jeho představách však znamená, že když se například ředitel nějaké televize rozhodne, že bude otevřeně podporovat jednoho z prezidentských kandidátů a nekriticky o něm pojednávat ve svých pořadech, nemělo by mu to být vytýkáno. V ideálním případě si tedy bude každý ředitel televize deformovat fakta podle sebe v závislosti na tom, jaké politiky podporuje. Kritizováním neobjektivity veřejnoprávních médií tedy zároveň nabádá k ještě větší neobjektivitě v českých médiích. Pokud by totiž bylo každé médium řízeno osobními pohnutky jejího ředitele, jejich svoboda by logicky těžce utrpěla. Jaromír Soukup je tomu zárným příkladem. Slovy Václava Moravce v rozhovoru pro Seznam Zprávy, čínští investoři, které sehnal Miloš Zeman, zachránili Soukupovu krachující televizi, za což Jaromír Soukup zůstal prezidentovi dlužný. Tento dluh potom vracel svou prozemanovskou předvolební agitací, během které svoji televizi přeměnil na hlásnou troubu Miloše Zemana. Tento příklad znovu dokazuje extrémní důležitost existence objektivních veřejnoprávních médií, jejichž zaměstnanci nejsou v demokratickém státě vydíratelní.

Dalším dlouhodobým kritikem veřejnoprávních médií a příležitostným šiřitelem dezinformací je prezident České republiky Miloš Zeman a jeho všudypřítomný mluvčí Jiří Ovčáček. Příkladnou dezinformací bylo přisouzení Ferdinandu Peroutkovi autorství článku "Hitler je gentleman", přičemž byl prezident také soudem usvědčen. Veřejné vystupování Jiřího Ovčáčka, založeného na čisté fakticky nepodložené demagogii, provokacích a whataboutismu ve stylu "a pijete vy alkohol, pane Veselovský?", netřeba ani připomínat. Dále stojí za zmínku i Zemanův neskrývaný odpor k novinářům. Jeho vtipkování o jejich likvidaci vyznívá ještě nemístněji vzhledem k nedávnému zavraždění slovenského novináře Jána Kuciaka pravděpodobně kvůli jeho investigativní práci.

 K pomalému vstupu do postfaktické doby přispívá i současný premiér České republiky Andrej Babiš. Svými výroky o tom, že se v této zemi dá objednat trestní stíhání, zatímco je jeho spolustraník Robert Pelikán ministrem spravedlnosti, dále prohlubuje všudypřítomnou myšlenku, že se v naší zemi už nedá vůbec ničemu věřit. Popírá každou kauzu, která se o něm objeví, jako například nahrávky rozhovoru s Markem Přibilem, zprávu OLAFu, pojednávající o podvodu v souvislosti s Čapím hnízdem, a v neposlední řadě i Babišovu potenciální spolupráci s StB. Vše označuje za kampaň, namířenou proti němu. To je pochopitelné, jelikož tvrzení, že se proti vám všichni, včetně veřejnoprávních médií, spikli, je nejjednodušší obranný mechanismus. Obrovským problémem je ovšem to, že podobným jednáním a výroky nepochybně podrývá důvěru občanů ve fungující demokratický stát a objektivní veřejnoprávní média. 

Mnozí politici a další veřejné osobnosti si tímto počínáním zahrávají s ohněm, aniž by si to možná sami mnohdy uvědomovali. Strategie zpochybňování důvěryhodnosti veřejnoprávních médií, za cílem řešení si svých osobních záležitostí, může mít velmi vážný dopad na náš stát i společnost. Živení mýtů o tom, že pravda je neověřitelná a relativní, utváří nebezpečnou atmosféru nejistoty, ve které si nikdo nemůže být jistý pravostí svých informací. Pokud definitivně upadneme do postfaktické doby, ocitneme se v situaci, ve které se dnes nachází například ruská společnost. Jak ve své knize napsal Peter Pomerancev, lidé v Rusku žijí v prostředí, kde "nic není pravda a všechno je možné". Tato apatická atmosféra vznikla kvůli určitému historickému vývoji médií v této zemi. V dobách Sovětského svazu bylo obyvatelstvo manipulováno státní komunistickou propagandou. Po rozpadu SSSR začala média svobodně pojednávat o tom, že mnohé z toho, co bylo dosud vysíláno, byla lež. Poměrně volně se mohlo kriticky hovořit o prezidentu Jelcinovi a sovětské minulosti. S příchodem prezidenta Putina se ovšem veškerá svoboda médií v Rusku opět vytratila a Putinův režim začal média znovu využívat jako účelovou manipulaci veřejného mínění. V takové historicko-politické situaci je pro obyčejného člověka pochopitelně velice složité rozpoznat objektivní pravdu od lživé propagandy.

Výsledkem je velmi nízká důvěra médiím a chápání pravdy jako shluku subjektivních informací, která může být dle libosti kýmkoliv překroucena. Rusové tedy dnes žijí ve zvláštním myšlenkovém stavu. Na jednu stranu tuší, že jejich média často neříkají pravdu a fungují jako státní propaganda. Zároveň jsou ovšem přesvědčeni o tom, že všude jinde na světě média fungují úplně stejně, a proto si raději vyberou ty ruské. Tento apatický stav společnosti a celková nedůvěra v existenci objektivních veřejnoprávních médií je nejúrodnější půdou pro autoritativní režimy, které toho pak snadno využívají ke kontrole a manipulaci. Takovou půdu si však tyto režimy utvářejí i mimo své hranice, což se přímo týká České republiky. Ruské dezinformační servery, působící u nás, jako například Sputnik, mají jediný úkol: vytvořit podobné společenské prostředí nedůvěry ve veřejnoprávní média a nezájem o objektivní ověřené informace. Tím si vytváří prostor pro svá propagandistická tvrzení a vnáší pochybnosti například mezi občany členských zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie. To může následně vést ke zvolení politiků, kteří tomuto členství nejsou nakloněni, a nakonec i k možnému vystoupení z NATO a EU. Tato strategie pro rozklad těchto organizací zevnitř a oslabení západoevropských demokracií, mezi které zajisté patříme, může tedy skutečně pro nás mít dalekosáhlé negativní důsledky. 

Je to tedy potřeba jednou provždy uvést na pravou míru. Nic takového, jako alternativní pravda, či alternativní fakta, neexistuje. Alternativní v tomto kontextu obvykle přímo znamená lživá, nebo v nejlepším případě nepodložené fakty. Pokud je něco nepodložené objektivními fakty, nemá to žádnou informativní hodnotu. Alternativní fakta nejsou nic jiného, než výsledek rychlého technologického pokroku, během kterého je stále jednodušší sdílet na sociálních sítích nepravdivé informace. Ty mohou vzbuzovat silné emoce a tím se šířit dál. Proto je také nesmírně důležité ověřovat si informace před jejich šířením místo toho, abychom slepě věřili tomu, čemu zkrátka věřit chceme. Buďme tedy rádi za to, že máme v České republice objektivní zpravodajství ve formě našich veřejnoprávních médií a nepodléhejme prázdným pomluvám o jejich údajné zaujatosti. Pokud se kvůli jednání mnohých současných politiků definitivně ocitneme v postfaktické době, cesta zpátky bude nesmírně složitá.